Devátý příběh: KPR v metru

Zjistila jsem, že z jednoho vagónu dva muži vynesli drobnou starší paní. Podle rozhovoru, který vedli, jsem usoudila, že omdlela mezi zastávkami. Do akce se začali zapojovat přihlížející. Shodli se na tom, že by se paní měla posadit na nejbližší lavičku. Při představě, jak se pokouší posadit člověka v bezvědomí, jsem usoudila, že musím něco udělat.

Doběhla jsem k shluku lidí, poskládala jsem si v hlavě všechny informace, které jsem získala u vás na kurzu pro Zdravotníky zotavovacích akcí, a začala mapovat situaci. Paní jsme položili na zem, zaklonila jsem jí hlavu a začala zjišťovat dech. Po pár vteřinách, když jsem si byla jistá, že paní nedýchá ani po záklonu hlavy, řekla jsem blízko stojícímu muži ať zavolá záchranku. Poté jsem ženě rozepnula svrchní část oblečení a začala s masáží srdce. (Viz Mýtus o PP č. 25— Zavolal jsem záchranku, teď už stačí jen čekat…) Bylo to neskutečně namáhavé a nekonečné. Cítila jsem pod rukama, jak křehký hrudní koš drobné stařenky popraskává. Přesvědčovala jsem se v duchu, že dělám správnou věc, a nesmím povolit ani přestat.(Odkazujeme na Mýtus o první pomoci č. 22— Když to při masáži srdce v hrudníku křupe, musím zmírnit.)

( Zdroj: Katka M. )

Co měla Katka dělat?

Postupu, který slečna Katka zvolila, se nedá nic vytknout. Jen pro zopakování ho shrneme v bodech:

1. oslovení, orientační kontrola vědomí

2. záklon hlavy a kontrola dýchání (měla by trvat 10s)

3. zavolání 155

4. odhalení hrudníku, zajištění tvrdé podložky

5. zahájení srdeční masáže

Veřejně tu chci poděkovat za to, že Katka využila zkušenosti, aktivně se zúčastnila první pomoci jinému člověku a i za to, že se s námi podělila o svůj příběh.

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.

#Resuscitace