Jedenáctý příběh: Autonehoda

Zastavili jsme, vystoupili a běželi se podívat blíž. Auto bylo čumákem zaražené ve stromě. Uvnitř seděl asi třicetiletý muž. Byl sinalý a evidentně měl velké bolesti, ale byl při vědomí. Netrvalo to dlouho a naštěstí k místu nehody přijelo další auto. Postarší pár zaparkoval a šel k nám. Byli to Italové, paní ihned zavolala záchranku a pána jsme poprosili, aby se postarali i o provoz na silnici. My jsme mezitím mohli obhlédnout situaci v autě.

Řidič se nemohl pohnout, protože zdeformované auto ho volantem vmáčklo do sedačky. Naříkal bolestmi a žádal o pomoc. To, že komunikoval, jsem považoval za dobré znamení. Z několika oděrek, které měl na obličeji a předloktích, nedramaticky krvácel. Pravé stehno, zaklíněné pod volantem, bylo viditelně o polovinu kratší než u nepoškozené nohy. Zřejmě bylo zlomené. Neměli jsme takřka nic k dispozici nejen k poskytnutí první pomoci, ale ani k jeho vyproštění.

Jediné co mě napadlo, že ostré úlomky zlomené stehenní kosti by mohly poranit velké tepny ve stehně. Sundal jsem svůj opasek, podsunul šetrně ruku pod poraněné stehno a to mu jen stáhnul v třísle s představou, že třeba trochu pomohu a zabráním, aby do stehna nevykrvácel. Snažil jsem se s ním komunikovat a udržovat jeho pozornost nejen přes bolesti, které nepochybně měl, ale i přes jazykovou bariéru mezi námi. Doufal jsem, že můj konejšivý tón hlasu mu dodá jistotu, že pomoc se blíží a udrží ho „nad vodou“ do příjezdu odborné pomoci.

Hned na začátku jsme si s manželkou rozdělili práci. Ona hlídala čas, kdy jsme zraněného našli. Průběžně mu měřila puls a spolu jsme kontrolovali, jestli je stále při vědomí. Vlastně jsme nemohli moc dělat. Zaklíněným mužem nebylo možno manipulovat. Drobná krvácení mezitím zasychala. Poraněný dýchal a měl stále hmatný puls. Trvalo asi patnáct nekonečných minut, než dorazili karabiniéři se sanitkou v závěsu.

Díky pomoci posádky z druhého auta, a tomu, že se postarali o provoz na silnici (jednoduše ho v obou směrech natvrdo zastavili) byla silnice pro pomoc průjezdná.

Záchranáři byli velmi vlídní. Při obhlídce zraněného zároveň vyslechli náš popis nálezu zraněného a popis kroků, které jsme zvládli udělat. Poděkovali nám za pomoc. Jeden z nich si vše, co jsme řekli, zapisoval. I přes velký stres, který jsme měli za sebou, i mě takový přístup velice uklidnil.

Na obě strany od nehody se táhla velká kolona aut. Karabiniér nám pokynul a my jako jediní mohli odjet směrem k našemu původnímu cíli – k Benátkám.“

(Zdroj: Anonymní čtenář)

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.

#Dopravnínehoda